Přestože české hospodářství vykázalo v posledním kvartále loňského roku mezičtvrtletní růst, stále se mu nedaří překonat úroveň, které dosahovalo v předvečer nástupu koronavirové pandemie. Přívlastky jako „nemocný muž Evropy“ nebo „skleróza českého hospodářství“ tak stále mají relevanci. Česko totiž svou předcovidovou ekonomickou úroveň nepřekonalo jako jediné z celé evropské sedmadvacítky.

Podle údajů Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) a Českého statistického úřadu česká ekonomika uzavřela loňský rok asi 1,3 procenta pod úrovní z posledního kvartálu roku 2019. Znamená to, že hospodářské důsledky covidové krize a následně i energetické krize jsou pro ČR hlubší, než se zdálo.

S největší pravděpodobností se na předcovidové HDP nevrátíme ani letos. Česká ekonomika má podle aktuální predikce Ministerstva financí vzrůst o 1,2 procenta, což by ji přivedlo téměř na úroveň roku 2019, nikoli však nad ní. Jenže podle České národní banky se má český HDP letos zvýšit jen o 0,6 procenta. Podobně pesimistický je v odhadu pro Česko také Mezinárodní měnový fond, podle jehož předpovědi se tuzemské hospodářství letos zvětší o 0,7 procenta. I kdyby se tedy naplnila nejoptimističtější predikce ze všech relevantních institucí, česká ekonomika svůj covidové stín letos nepřekročí.

Příčin tohoto nelichotivého vývoje je hned několik. Jednu z nich před necelým rokem pojmenovala viceguvernérka ČNB Eva Zamrazilová. Podle ní si Češi za covidu zvykli pracovat méně. „Preferují volný čas a dodatečný výdělek je tolik nezajímá. Nemám to podložené daty, je to spíš pozorování. Třeba ve službách se těžko shání někdo, kdo je ochoten provést službu v rozumném horizontu,“ uvedla Zamrazilová v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Podíváme-li se na data (OECD), pak skutečně platí, že průměrný počet odpracovaných hodin na jednoho pracovníka a rok byl v roce 2022 (údaje za rok 2023 zatím nejsou k dispozici) u nás skutečně nižší než v roce 2019, a to o necelých 30 hodin. Problém ale je, že podobnou zkušenost zaznamenaly také jiné země Evropské unie, ale ty svou předpandemickou úroveň HDP již překonaly. Jistě, počet odpracovaných hodin neklesl všude stejně jako u nás, Česko však v tomto ohledu není žádná velká výjimka.

Další příčinu můžeme hledat na pracovním trhu. Ten vykazuje stále mimořádně nízkou nezaměstnanost, která ke konci února činila pouhých 2,7 procenta (dle ČSÚ) a jakékoli změny mají víceméně sezónní charakter. Ekonomika přitom vykazuje známky stagnace či mírné recese. Takový stav vede k tomu, že se pracovní síla prakticky nepřelévá z neproduktivních firem a odvětví do těch produktivních. Dá se to vysvětlit tím, že firmy nechtějí přijít o kvalifikované lidi i v případech, kdy jim klesl odbyt.

Nezanedbatelnou roli také sehrála inflace, která v Česku byla v posledních dvou letech nejvyšší od roku 1993, kdy u nás doznívaly dopady rozsáhlé cenové liberalizace. Inflace snížila kupní sílu tuzemských mezd, čímž výrazně přiškrtila spotřební výdaje domácností a do budoucna v nich zasela pesimismus.

Nemůžeme opomenout také hospodářskou politiku vlády i centrální banky, které obě byly nuceny ekonomiku škrtit. Vláda kvůli rekordnímu zadlužení, ČNB zase kvůli nebezpečně vysoké inflaci.

A aby se špatných zpráv nesešlo málo, česká ekonomika je srážena nepříznivým vývojem v v Německu, které je naším hlavním obchodním partnerem. Německá ekonomika totiž podle Spolkového statistického úřadu loni klesla o 0,3 procenta a zatím není jasné, zda se tento trend podaří v dohledné době obrátit.

Před Českem stojí nelehký úkol. A sice, jak znovu svou ekonomiku nastartovat. Zdá se, že by se tvůrci hospodářské politiky měli soustředit spíše na kvalitativní stránku prorůstové politiky než na kvantitativní. Jinými slovy je možné přijmout řadu opatření, která by českému hospodářství umožnila lépe dýchat, aniž by to veřejné rozpočty stálo jedinou korunu. Jde zejména o odbourávání byrokratické a administrativní zátěže, zmírňování regulací ve stavebnictví a budováni infrastruktury nebo uvolnění režimu pro přijímání zahraničních pracovníků ze zemí mimo evropskou sedmadvacítku. To jsou ale kroky krátkodobého charakteru. Pro nastartování dlouhodobého růstu je třeba přijmout mnohem ambicióznější reformy, které se ale z definice nebudou líbit většině českých voličů.

Zdroj: OECD, ČSÚ

Roman Vykouřil, analytik společnosti Wonderinterest Trading s.r.o.